Sebepřijetí

04.05.2022

Tak moc ráda jezdím na vyjížďky do lesa a tak ráda zachytávám informace, které v tu chvíli ke mě přicházejí... V přítomném okamžiku, v uvolnění, v plynutí. V tu chvíli se kochám pohledem, obdivuji každý strom a les ke mě promlouvá.

Všimli jste si někdy, jak je každý strom jedinečný? Něčím originální? Někdo by mohl říci, že existují dokonce stromy nehezké, takové pokroucené, polámané. A o čem to jen vypovídá? O tom, že každý strom se po svém snaží vyrovnat s podmínkami, které má. Každému stromu bylo dáno do vínku jiné umístění, jiný přístup k výživě. A přesto přežívají a tím jsou nádherné. Svou vnitřní silou, odhodláním postavit se k výzvám čelem. Ale co mě skutečně nikdy neomrzí, je vnímat stromy jako celek. Les. To uvědomění, že každý strom tam má své místo, je přínosem a je tedy velmi cenný pro celek, pro les. Ano, bez těch pár stromů, co možná vypadají zbytečně, by les nebyl celistvý. Nebyl by silný, schopen odolávat v těžkých časech. A to je na něm tak obdivuhodné. Les je přijímající, nehodnotící, neodsuzující. Naopak je kooperující a propojující. 

A teď si představte, že ty stromy jsou jako lidé. Každý z nás je něčím jedinečný, někdo má pár polámaných větví, pár zasazených ran od života. Ale přesto dokážeme dál žít a být přínosem pro celek. Co na tom, že nejsme dokonalí! Kolik dokonalých stromů v lese vídáte? A není to jen klam? Existuje dokonalost a co to vlastně je? Pro mě je dokonalost v přijetí. Až ve chvíli, kdy se přijmeme tací, jací jsme, se svými slabými i silnými stránkami, ale v propojení s ostatními, jsme nepostradatelnými pro celek a tedy jsme dokonalí. A o to tu jde. Společná tvorba, síla celku, to vše umožňuje lidem žít dál, obohacení v generacích.

Pojďme tedy společně přijmout své slabé stránky, oslavit ty silné, přijmout se bez sebeklamu. Dovolme si poznávat se upřímně, bez strachu z toho, co najdeme. Protože až v sebepřijetí jsme připraveni přijímat ostatní. 

Až v dokonalosti sebepřijetí jste totiž připraveni přijmout i svého koně, takového jaký je. Docenit jeho kvality, uznat jeho právo na slabé stránky, které ale mohou poskytnout tolik potřebný prostor pro náš rozvoj. A v tomto napojení vzniká to pravé pouto, neodsuzující partnerství, obohacující mini-společenství.

Poslední roky jezdím lesem a vídám škody napáchané kůrovcem. A hlavou mi běží otázky, zda to nezrcadlí i stav našeho společenství. Oslabenou, nedostatečně komunikující a tedy málo podporující populaci, kterou pak o život připraví kdejaký virus, vichr nás může zlomit v pase a doslova nás vykořenit a nechat zhynout. A tak na vyjížďkách v lese jen vysílám svou lásku ke každému stromu, ke každému člověku s vírou, že bude lépe.