Strach

Minule jsem tu psala o bytí v přítomném okamžiku. A o sebepoznávání pro sebepřijetí. A s tím se vynořuje další téma. Strach.

Nevěřím, že ho někdo nezná, že se s ním každý z nás někdy nepotkal. Ale u mnoha z nás už může ovládat naše bytí, určovat směr našeho života, aniž bychom třeba chtěli. A to, i když ho vědomě či podvědomě potlačujeme. V mém případě je mi můj kůň průvodcem v životě a řekla bych, že mi postupně zvědomuje všechny mé strachy. Ale mají společného jmenovatele: reakci koně pod sedlem. Ať už cítím strach o sebe, či jiné strachy.

Jak jsem psala minule, kůň dokáže velmi dobře navnímat naše myšlenky, naše rozpoložení. A mě konkrétně se častokrát ukázalo, že ve chvíli, kdy jsem cítila strach jsem tedy mému koni nikterak nepomáhala při překonávání různých strašáků na vyjížďkách, doslova jsem ty strašáky mým nastavením vytvářela. A čím jsem na své cestě seberozvoje byla dál, tím méně mi to můj kůň odpouštěl, doslova ukazoval, že toto na svém hřbetě už odmítá nést. Ano, slyšíte to? A když se jen ponoříte do těch slov, vnímáte, co vše na hřbet svého koně nakládáte? Můj kůň byl pak víc a víc lekavý, já víc a víc vyděšená, plná strachu a měla jsem pocit, že jsem zacyklená v kruhu. Čím víc jsem se bála, tím víc jsem měla potřebu svého koně plně ovládat, mít ho pod kontrolou, chtěla jsem po něm 100%-ní disciplínu. Chtěla jsem pro sebe jistotu, že se mi nic nestane. No, asi si umíte představit, jak se to koni líbilo. Dohadovali jsme se víc a víc a já vnímala, že tudy cesta nevede. A s podporou dalších lidí jsem se rozhodla udělat další krok vpřed. 

Nejsem trenér, nevyhrazuji si právo někomu radit. Ale přesto si říkám, kdyby mi někdo hned na začátku dal pár praktických tipů, na které jsem si pracně musela přijít sama, o kolik by byl život jednodušší. A tak tedy, třeba někomu těchto pár řádků může přinést inspiraci.

Jedete ke konci plni stresu přímo z práce? Najděte si chvilku na zklidnění. Zkuste si pomocí dechu navnímat sami sebe, jak se ten den cítíte. Ne každý den musí být ideální pro vystupování ze zóny komfortu. Někdy prostě chceme jen "přežít", než bude lépe. Máte-li pocit, že jste ve své síle, pojďte se přesto na chvíli zastavit, zvědomit si svůj střed, své propojení se zemí skrze své nohy a s vesmírem skrze svou hlavu. Nadechujte si tu upevňující energii, ještě než vlezete na koně.

Důvěra. Ono se to snadno řekne, důvěřovat koni, když se plaší a využije každou příležitost k tak zvanému "zneužití situace". Ale já si to překládám tak, že ve většině případů je "zlobení koní" jen volání o pomoc. Pardon, ale nevěřím, že kůň, který vás "miluje" na vás bude "hodný". Žiji v přesvědčení, že právě proto, že vás má váš kůň skutečně rád, přeje si pro vás, abyste byli lepšími. Neříkám přijatelnějšími, to všichni jsme. Ale lepšími ve smyslu zbaveni svých nánosů strachů, bolestí, zloby apod. Takže, jak se naučit důvěřovat? Já si našla místo blízko stáje, kde má můj kůň spoustu bubáků na výběr a tam jsem se učila vystupovat ze své zóny komfortu. Protože zde je to pro mě bezpečné z toho hlediska, že stáj je blízko a tedy i případná pomoc. Ano, subjektivní pocit bezpečí je na začátku důležitý. 

Tedy, vím, že se blížím k místu, kde se mi kůň často leká. Dýchám. Uvolňuji dechem celé tělo. Soustředím se hlavně na dech a otevřený hrudník, jakoby celé tělo vysílalo světu signál, že tu jsem a jsem propojena s celkem. Ruce zůstávají na jemném přilnutí nebo i na zahozené otěži, jako doposud. Nohy mi jen rytmicky a v jemnosti potvrzují koni pohyb vpřed v uklidňujícím kolébání a jen zvědomění stačí k tomu, aby i kůň věděl. Nesnažím se převzít kontrolu nad koněm. Jen mu v duchu říkám: já tě tím místem provedu. Najdu si konkrétní bod, místo na opačné straně, než je bubák, nebo místo před námi, ale takové, které do detailu vidím a svou pozornost tedy mohu věnovat detailům kytky, stromu, trávy, kamenu na cestě... Dechem si udržuji uvolněné tělo. Možná vnímám, že mi začíná bušit srdce... lehká panika se blíží, ale já se vracím k dechu a s každým výdechem vědomě vydechuji svůj strach. Jako byste chtěli své tělo vymést od každého smítka strachu, co ve vás je. Odevzdávám strachy, co jsem si na sebe vzala, ale nepatří mi. Odevzdávám s výdechem strachy, které jsou mé, ale nepotřebuji je, neslouží mi...  Srdce možná stále buší, nejistota sílí, ale pokračuji s dechem, odevzdáváním strachu, s uvolněným tělem a rukama jen na jemném přilnutí, které nedávají jediný impuls mému koni.  Tedy ani pocit, že se děje něco mimořádného. Možná se vám valí slzy strachu do očí, vždyť víte, jak nepříjemné to naposled bylo, když vám tady kůň tak nehezky uskočil. Možná si vzpomenete na nejeden pád... nechte slzy téct, dovolte strachu odejít i tímto způsobem. Nehrajte si na siláka, kůň vám to stejně neuvěří. Naopak si s každým nádechem nadechujte zpět svou sílu, kterou jste někdy někomu odevzdala. Klidnou sílu, hlubokou, plnou pokory, která dokáže zpět zpevnit váš střed a vrátím vám sebe-vědomí. To, které jste někde možná zapomněli... Takže s výdechem vydechuji strach. S nádechem nadechuji zpět svou sílu. Srdce možná hlasitě tluče, ale už vnímáte, že na to máte. Ne z roviny ega, ale z roviny srdce toužíte svého koně provést tím místem a chcete po něm, aby vám věřil, že je to bezpečné. A tedy v duchu promlouváte se svým koněm a říkáte mu, že mu také věříte. Důvěra je totiž potřeba oboustranná. Cítíte, jak jste napojení skrze vaše srdce, váš kůň cítí, že na svém hřbetě už nese jinou energii, pozměněnou výdechy strachu a nádechy síly. Vaše srdce plesá nad krásou oné květiny, klidně můžete počítat okvětní lístky, obdivovat tvar listu kopřivy, obdivovat svět, jakoby ho vaše oči viděly prvně... A v duchu děkujete za tu krásu, se kterou se propojujete... Nedaří se? Tak třeba zkuste techniku Harryho Pottera, když vyvolával patrona :-). Zvědomte si nějakou silnou šťastnou vzpomínku a tou se naplňte, vyživte se jí! Jde tu o energii! 

A třeba přišel i čas poprosit svého koně o odpuštění, za vše, co musel snášet, než přišla ochota změnit sebe sama namísto koně. A teď už možná tečou slzy štěstí. První vystoupení ze zóny komfortu, toho vašeho, je za vámi. Zvládli jste to a kůň s úlevou zjišťuje, že vyjížďka s vědomým jezdcem bude nádhernou cestou dalšímu vašemu propojení, spojení jezdce a koně.

Po vyjížďce se možná zamyslíte... zkuste se zeptat sami sebe: pro koho jste to dělali? Pro koně, aby byl spokojený? Ano, milujeme je, jsou našimi průvodci a pro ně uděláme cokoli, že? A teď se znovu zamyslete a zkuste si představit, že příště to budete dělat pro sebe. Sebeláska! Ano, pro sebe. To kvůli sobě se budete chtít zbavit všech strachů, které jsou připraveny odejít. A kůň si to bude samozřejmě užívat s vámi. Když už je vůle, dělat něco jen pro sebe, je tam sebeláska, vědomí sebe sama, vnitřní síla, ale i pokora.