Očekávání

Co může být na slovu očekávání tak zajímavé, že se stalo nadpisem článku? Pro mě je to slovo symbolizující tlak. A tlak vyvolává reakce protitlaku nebo útěku. A nejen v terapiích ani jedno není přínosné. Očekávání nás odpojuje z přítomnosti někam do "naším egem vykreslené" budoucnosti...

Za posledních pár let jsem měla celkem 3 koně v péči, kteří nebyli připraveni na ošetření. A já to respektovala. Věřím si, že dokážu oddělit co je majitele koně a co skutečně patří zvířeti, vím, že se dokážu naladit na přítomný okamžik a tolik potřebnou energii uvolnění a relaxace, mohu "čarovat" i jinými způsoby, ale někdy je potřeba respektovat volbu zvířete, že věci jsou jak jsou a jen to přijmout. 

Stále si neumíte představit o čem mluvím? Zde jsou tedy příklady z mé praxe:

Koník, kterého jsem jela navštívit poprvé. Majitelka mě rovnou upozornila, že kobylka je šklebivá, ale to mi většinou nevadí, sama si koně vyhodnotím, včetně jeho reakcí, vykomunikuji si to s ním. Ale už jen při přiblížení ruky k tělu kobylka doslova volala, ať na ní nesahám. A já to respektovala. Po chvilkové práci se sebou, s prostorem, kde jsme byly, jsem se rozhodla to vykomunikovat s majitelkou: "Mohu vám nabídnout bezkontaktní ošetření, spíš energetické, možná trochu kraniosakrální, uvidíme, co bude pro kobylku v pořádku." Majitelka souhlasila a v tu chvíli se okamžitě začaly uvolňoval emoce, kobylka zavnímala můj respekt a to, že má volbu a komunikovala... Vnímala jsem, jak se uvolňuje napětí z toho, jak vždy někdo přijel, "odvedl svou práci", bez ptaní jí "pomohl" a ona si přišla doslova znásilněná. Ten tlak, aby vyhověla, se na ní podepisoval. Mluvila jsem, majitelka se rozplakala. Mnoho z toho, co jsem říkala, se jí týkalo. Vzala jsem si vodítko, stále v respektující vzdálenosti od koně, jen proto, aby měla majitelka prostor se postarat hlavně o sebe. Následoval menší mentální odblok majitelky, kdy se začala měnit i energie kobylky. Ta po chvíli sama přišla blíž a hlavu držela u mého břicha, uvolněná a vděčná. Střídala jsem chvíle, kdy bylo potřeba pracovat s majitelkou, kdy s koněm, ale většina restrikcí u koně se opět dovolávala uvolnění od majitelky. Krásná práce. Na koně jsem nesáhla, přesto se do boxu kobylka vracela uvolněná, byť unavená. Děkuji za moudrost majitelky, která neměla očekávání, jak má terapie vypadat...

Další kobylka je mou pravidelnou klientkou už asi dva roky. Máme navázaný vztah, důvěra s každým ošetřením narůstá, s vděčností přijímám, že mě nechá sahat na místa, kam nikoho léta nepustila. Ale po dvou letech najednou neklid při ošetření. Oháněla se za neexistující mouchou, kopala se do břicha, ale nenačítala jsem, že by to byla forma komunikace, kdy mi říká, co potřebuje. Spíš jakoby říkala "dnes ne, prosím". Po asi 20ti minutové snaze jsem navrhla majitelce, že bych ráda respektovala kobylku a nechala to pro tentokrát být. Majitelka souhlasila a vlastně se jí ulevilo, že to vnímáme obě stejně. Nehodnotily jsme to, jen jsme to přijaly. Navázaly jsme po týdnu, kdy jsme v jemnosti kobylce opět navrhly ošetření a ta ho přijala, jako dřív. Uvolněná, přijímající, krásná chvíle napojení, podpory, posunu... a čistá radost. K tomu není potřeba psát cokoli víc. Někdy prostě jen věci jsou jak jsou.

Valáška jsem pravidelně ošetřovala už asi rok a totéž i jeho majitelku. Oba se stále víc ponořovali do uvolnění, zjistili společně jak krásně je v prostoru klidu a prostoru volby a důvěry. Přesto přišel den, kdy majitelka oznámila, že prochází životními změnami a je toho na ní moc a další terapie představovaly spíš zátěž. Ujistila jsem jí, že je v pořádku dát si čas a prostor, už jen pro vstřebání všeho, čeho jsme dosáhly, kam se ona i její kůň posunuli. Není mým záměrem "uterapeutovat", ale vytvořit prostor pro růst a ten se někdy může odehrávat jen v obyčejném bytí, bez dalšího snažení. Vstřebat změny, aklimatizovat se na nové životní okolnosti. Přestože majitelka sama nebyla připravená na další terapie, pro valáška si přála po 2 měsících zase trochu péče. Souhlasila jsem, ale zahájení terapie už neslo v sobě energii odporu. Opět jsem oddělovala, co nebylo jeho, stála jsem ve své síle, aby se o mě kůň mohl opřít, ale nestačilo to. Po chvilkové práci, která se okamžiky stávala jen usilovným přesvědčováním "co je pro něj dobré" jsem opět navrhla přerušit terapii. A v tu chvíli majitelka pronesla, že celou tu dobu se koník vlastně vyjadřuje tak, jak se ona poslední dobou cítí, jak se cítila už v autě cestou do stáje. Je toho na ně prostě moc. Ještě chvíli jsme pobyli v přítomném okamžiku, přijímající, jen pozorností u dechu a koně jsme odvedly. Pak už následovala jen podpora pro majitelku s návrhem na mentální odblok. Ujištění, že na sebe nemusí spěchat.

Snad výše uvedené příběhy z mé praxe dávají pocítit, jak důležité je vědomí volby. Že smíme vypustit ze slovníku slova jako musím, měla bych, snažím se... což jsou vše slova, která v sobě nesou tlak. Tlak, který brzdí energii. Dovolme si komfort nehledět na vydané peníze, na "ztracenou investici", nezůstávejme v tlaku jen proto, aby něco bylo uděláno... Opusťme očekávání a výsledek se dostaví - třeba ale v jiné formě.

Očekávání je záludné. Znáte to: někdo vám něco slíbí, vy s tím počítáte a pak slib není splněn. Následné emoce nejsou příjemné: pocit zrady, nenaplněného očekávání, frustrace. Pojďme si tedy zvědomit, že propuštění očekávání a přijímání věcí jak jsou je prevencí, jak nenechat negativní emoce ovlivňovat náš život!

Vzpomínám si, když jsem poprvé vezla dceru na tábor. V jejích 8-mi letech byla stále svá, i když sama chtěla na spoustu akcí a těšila se tam, ve chvíli kdy jsme dorazily na místo, změnila názor. A já měla proto stres, když jsem jí přihlašovala na tábor, kam jsem jí měla vézt 2 hodiny autem a ještě za něj zaplatit nevratných 7 tisíc. Radila jsem se s odborníkem, jak dceři pomoci a on prohlásil jediné: jen se připravte na to, že tam můžete dojet a zase spolu pojedete zpět a o peníze přijdete. Nic víc dělat nemůžete, je potřeba to přijmout. A to jsem udělala, celá frustrovaná, že to nemohu mít pod kontrolou a řídit to, resp. uřídit to k výsledku, který si představuji. Ale pustila jsem to a opravdu jsem byla připravená snad na vše. Dojely jsme na místo tábora a vlastně bylo úlevné, že už jsem neměla strach. Dceru jsem ubytovala, oznámila jí, že bych tedy už jela. Nějak jsem čekala na ten známý okamžik, kdy změní názor... A ona se v klidu rozloučila a řekla, ať už jedu. Nic víc, nic míň. Úleva, jak snadné to může být bez očekávání.

Dovolte tedy i sobě a svým koníkům respektovat své naladění v daný moment, ať už to tzv. stojí cokoli. To, že si dopřejeme volbu a respekt je tou největší hodnotou, která přeroste v ještě větší lásku a sebelásku! 

A není vám v něčem dlouhodobě dobře? Až nastane ten správný čas a vytvoří se prostor a ochota pro změnu, můžete využít nástrojů pro posun, např. pomocí mentálního odbloku (Cesta životem).